Temní lidé
Byl jsem průměrný policista.
Účastnil jsem se snad už každého druhu vyšetřování; vraždy, sebevraždy, požáru, dokonce i bombového útoku. Ale ani dvacet sedm let mé kariery mě nedokázalo připravit na to, čeho jsem se stal svědkem té osudné srpnové noci. Obdrželi jsme telefonát od malého chlapce, mohlo mu být něco kolem sedmi let.
Říkal, že jeho otci ubližují „temní lidé“. Naříkal do telefonu a muž na lince přísahal, že v pozadí dokonce slyšel křik. Předpokládali jsme, že „temní lidé“ jsou osoby v černém oblečení nebo tmavé pleti. Prověřit to měl právě můj tým. Když jsme dorazili na udanou adresu, zhrozili jsme se. Celé to místo vypadalo jako něco, co sám ďábel právě vyplivnul z pekla.
Dveře vyrvané z pantů, zcela pokryté škrábanci. Uvnitř jsme našli malého chlapce, schouleného do klubka a naříkajícího nad potrhaným tělem svého otce. Jedna z našich pracovnic se jej pokusila uklidnit a poté vyslechnout. Zdála se na to vhodná, sama byla matkou tří dětí.
Otec ležel v příšerném stavu.
Jeho ruce, hruď i krk, to vše někdo doslova vydrásal. Na jeho obličeji chyběly kusy masa, oči měl stále otevřené a z jeho výrazu šlo vyčíst šok. Stále dýchal. Přivolali jsme záchrannou službu, ale než se k nám dostali, zemřel. Pamatuju si, že se nám pokoušel něco říct, znělo to jako: „Nedovolte jim dostat Daniela.“ Daniel byl jeho syn, chlapec, který nám zavolal.
I po důkladném ohledání místa činu jsme nebyli schopni najít jedinou stopu. Zjistili jsme ale pěknou fůru šílených věcí. Každá fotka, na které se nacházel Danielův otec, byla rozmazaná; vypadal skoro jako pouhý stín. Několik z našich lidí tvrdilo, že spatřili cosi se mihnout mezi dvěma pokoji.
Krom toho jsme na nic nepřišli. Daniel na tom byl opravdu špatně, když jsem s ním mluvil. Neustále opakoval, že po něm jdou temní lidé. Došlo to tak daleko, že jsme museli nechat přivést náčrtáře a Daniel nám popsal, jak vypadali.
Výsledek mě děsí dodnes
To, co chlapec popsal, bylo příšerné; kompletně černý tvor s bílýma očima a se zuby ostrými jako jehly. Říkal, že jsou jejich končetiny dlouhé a prsty tenké jako tužky. Prý smrděli po shnilých vejcích.
Ven prý vycházejí jen za tmy. Odmítal proto spát bez rozsvícené lampičky. Jeho matku později to, co její syn popsal, zděsilo. Prosila nás, aby jej mohla vidět, a já osobně jsem ji za ním dovezl.
Ani o několik dní později jsme na nic nového nepřišli. Frustrovalo mě to. Nesnáším, když nedokážu najít řešení. Daniel a jeho matka zůstávali u nás na policejní stanici.
Jedné noci jsem se zrovna chystal odejít domů, když zpoza rohu kanceláře vyletěl Daniel a křičel. Ptal jsem se jej, co se děje… Odpověděl, že temní lidé zabili jeho matku.
Spěchali jsme na místo…
Musel jsem se omluvit a z důvodu nevolnosti opustit místnost. Tvář jeho matky byla pokryta krví a její hruď rozervána.
Kdokoliv… Nebo spíš cokoliv to udělalo, ji dotrhalo tak hrozivě, že na horních končetinách neměla téměř žádnou kůži. Na tváři se jí zračil ten samý výraz děsu, který jsem předtím viděl u jejího muže. Ona ale na rozdíl od něj nedýchala. Umístili jsme Daniela do zabezpečeného pokoje na druhém konci budovy. Měl být neustále pod dozorem.
Sám jsem ho hlídal asi dvě hodiny, než se mi můj kolega nabídl, že mě vystřídá. Když jsem opouštěl budovu, zahlédl jsem temné lidi, o kterých ten chlapec mluvil. Bylo jich asi šest, všichni alespoň sedm stop vysocí.
Jejich hlavy se při chůzi kymácely dozadu a dopředu, jako by jim chyběli krční obratle. Jejich končetiny byly dlouhé, hubené a ruce zkroucené do až bolestivě vyhlížejících úhlů. Jeden zíral mým směrem. Díky světlu nedaleké lampy jsem si jist, že se ty bezbarvé nemrkající oči upíraly přímo na mě.
Těsně předtím, než zmizeli ve tmě, se na mě usmái. Byl to pokroucený úsměv plný jehlicovitých zubů stáčejících se dovnitř. Z dásní mu ještě stále odkapávala krev.
Žijí ve stínech.
Zvláště v těch tmavších. V takových, který právě teď vrháš ty.
Originál: The Dark People
